Voda, vzduch, rákosí - Interaktivní tvůrčí pobyt ve specifickém přírodním prostředí

Tématem tohoto projektu, jímž jsme přispěli k velkému projektu Den Země, byl aktivní, prožitkový a tvůrčí kontakt s přírodou. Program kombinující prvky hudební a výtvarné výchovy jsme připravili s kolegou Mírou Gažákem a využili k tomu krásnou oblast Boleveckých rybníků. Zahájili jsme jej na cestě mezi Kamenným a Seneckým rybníkem tzv. peripatetickými kresbami. Jedná se o kresby vytvářené za chůze na hrudi kreslícího, který intuitivně pastelkami zaznamenává pocit kráčejícího subjektu v  přírodním okolí. Kresba podvědomě získává osobitou morfologii, kterou jsme pak – v souvislosti s prožitkem – společně probírali.

 

U Seneckého rybníku roste rákosí, krásný fenomén družící se k vodě asi jako harfa ke klavíru – k této kombinaci dospěli studenti, když hledali ideální výraz vody a rákosí ve světě hudebních nástrojů. Výtvarně se tentokrát jednalo o tzv. „homeopatické kresby rákosí“, založené na principu kreslím „stejné stejným“, v našem případě rákosí rákosem. Naučil jsem studenty vyrobit si profesionální tušová perka z rákosí – byli fascinováni mimořádnou výrazovou škálou tohoto prostého nástroje, kterým lze nakreslit stejně dobře vlasově tenkou linii jako razantní skvrnu, pracovat hutným tahem i jemnými doteky. Představili jsme rákosí jako světelně-rytmickou a rytmicky-melodickou clonu – málokdo se na ně dříve takto podíval! Vznikla řada krásných kaligrafických kreseb, jimiž byli sami studenti překvapeni (Soňa R. si svoji kresbu vzala, aby ji mohla nechat zapaspartovat a obdarovat někoho blízkého). „Dvojí zvukový obraz“

 

Od Seneckého rybníku jsme se ubírali kolem Košináře k Bílé hoře a zakotvili jsme u tzv. Malého Boleváku, kde to mám moc rád, protože je tam ze strany lesa krásný pohled na rybník s kačenkami, rákosovým břehem a lesíkem na druhém břehu a oblohou. Ale především je tam naprostý klid dotvářený jen zvuky přírody – šuměním větru ve větvích, šploucháním vody, zpěvem ptáků. Tento „klid“ jsme konfrontovali s jinou zvukovou hladinou, kterou vytvářelo šest dobrovolníků nejprve prostřednictvím „přírodních zvuků“ (šustění listím, praskáním větviček apod.), poté hlasy, komunikací, v obou případech s intenzitou zvyšující se až do okamžiku, kdy zvuk začne první z posluchačů (ti jsou obráceni zády, obklopeni ničím nerušenou přírodou) vnímat jako rušivý prvek. Když v prvním případě zastavila „cizí zvuky“ jako první Bára Kodedová dalších pět se přiznalo, že už je to „také rušilo, ale nechtěli být první“). Hlasy začaly rušit již při poměrně nízké zvukové hladině. Po téhle zajímavé zkušenosti jsme se oddávali paralelně, jak kdo chtěl, třem tématům: Obrazy malované vodou: Autentické přírodní kresby vytvářené vodními vlnkami a tuší na papíře. Tuš zachycuje na papíře složité, velice subtilně pohyby vody, která se přes něj přelévá. Výsledky jsou někdy až zázračně krásné.

Interakce těla a přírody, nenápadné intervence do přírodního prostoru

 Fotografie zachycující určitá aranžmá lidského těla v přírodním prostředí s úmyslem vytvořit a vyjádřit překvapivé souzvuky a vztahy mezi tělem a přírodní skutečností, případně fotografie pracující s interpretací přírodního prostoru tím, že do něho včleňujeme nenápadné prvky (provázek doprovázející linii vodní hladiny) Temporální záznam přírodních dějů

 

Zakreslování posunu stínů – téma, které mělo nečekaně velkou přitažlivost. Studenti zakreslovali vržený stín, který přecházel přes papír v pravidelných časových intervalech. Posuny byly mnohem rychlejší, než kdokoli (včetně mne a Míry) očekával. Šlo o jakousi meditaci časových proměn v přirozeném prostoru světa. Celý projekt trval pět hodin, podle práce a reakcí studentů byl atraktivní a po všech stránkách povedený – všichni aktivně spolupracovali a vše si prožili a užili. Výstupem je jednak nemateriální intenzivní vněm přírody získaný z dosud neprožitých perspektiv a samozřejmě výtvarné práce. Petr Jindra, 27. IV. 2007