Vídeň 7.-8.11.2008

Zjistíme-li, že Albertina, nejvýznamnější výstavní prostor ve Vídni, hostí od 5. 9 do 8. 12. 2008 na 170 kreseb a obrazů Vincenta van Gogha, nemůžeme jako kultivovaná a kulturně vyspělá vzdělávací instituce tuto mimořádnou příležitost pominout. Letošní cesta za uměním tedy směřovala do Vídně.  Organizace zájezdu, připravená Petrem Jindrou a Ondřejem Pokorným ve spolupráci s osvědčenou cestovní kanceláří Pro Travel, počítala s jeden a půldenním zájezdem s noclehem ve Znojmě. Zájezd byl jako vždy určen studentům vyššího gymnázia, zúčastnilo se ho 16 studentů, které doplnili rodiče ex-studenti (dnes vysokoškoláci), přátelé a také v dosud největší míře kolegové v čele s paní ředitelkou (celkem nás bylo 6 kantorů + jeden milý a vážený ex-kolega Petr Vápeník).

viden.jpgJedním ze zbytečných problémů zájezdů je stále nedostatek odpovědnosti některých studentů k vlastnímu rozhodnutí - odhlašují se, často z banálních příčin, na poslední chvíli. V o něco menším počtu, než bylo plánováno, jsme tedy v pátek ve 13.00 vesele vyjeli, cestou nabrali jednu skupinu v Praze a za tmy dorazili do Znojma. Poznávací kulturní program tím v zásadě odpadl a byl nahrazen prožitkovým kulturním programem převážně zaměřeným na víno a utužení vzájemných vztahů. Pokud jde o ubytování, naznali jsme, že standardy hotelové služby ve Znojmě mají poněkud retrospektivní charakter, což stvrdila definitivně snídaně s levnou paštikou, ubohým trojúhelníčkem sýrečka a nikoli jamem, nýbrž povidly, která jsem dosud znal jen na koláčích a v buchtách. Bohužel pršelo. Během cesty do Vídně jsme si jednak osvěžili dějiny města, jednak jeho politický profil (stručná a zasvěcená přednáška kolegy Vozobuleho) a nakonec i život a dílo Vincenta van Gogha. Cesta tak příjemně uběhla těm, co spali, těm, co poslouchali i těm, co hovořili. Ve čtvrt na jedenáct jsme byli na místě (náměstí Marie Terezie) a za mírného deště přešli k Albertině obklopené množstvím lidí. Po půl hodině potřebné k vyřízení časové skupinové rezervace a zaplacení vstupného, jsme vstoupili do přeplněných sálů expozice. Tam už si musel každý hledat obrazně i fakticky cestu k obrazům sám. Koncepce výstavy akcentovala vztah van Goghova kresebného a malířského díla, kresba byla proto zastoupena daleko velkoryseji, než je obvyklé, důraz byl kladen i na postupný vývoj van Goghova umění od samých počátků. V tom smyslu byla výstava pokusem o nový pohled na Vincentovo dílo a o jeho novou interpretaci prostřednictvím výběrové retrospektivy.

Následující program byl alternativní - skupina vedená Ondřejem Pokorným se odebrala do Kunsthistorisches Museum za sbírkami etnografického charakteru, zase jiná skupina šla samostatně centrem Vídně po vídeňských stavbách i kavárnách. Já jsem nabídl okruh po významných stavebních památkách v centru Vídně, zejm. secese a moderny, ale i baroka. Se skupinou 6 studentů a několika rodičů a přátel jsme navštívili Olbrichův Pavilon secese a prohlédli si uvnitř proslulý Beethovenovský vlys Gustava Klimta, vytvořený jako alegorie k Beethovenově Deváté symfonii. Odtud jsme přešli ke kostelu Sv. Karla Borrromejského J. Fischera z Erlachu. Na této reprezentativní stavbě jsme si demonstrovali znaky středoevropského vrcholného baroka a přešli k nedalekým secesním pavilonům metra od Otto Wagnera. Dále jsme se ubírali přes Svatoštěpánské náměstí (v katedrále probíhal slavnostní pohřeb bývalého vídeňského starosty Helmuta Zinkeho, čili jsme ji nenavštívili) k nedalekému kostelu Sv. Petra od Lucase von Hildebrandta. Stavba je příkladem tzv. radikálního směru středoevropského baroka. Odtud jsme přešli na Michalské náměstí, kde byl naším cílem slavný obchodní dům Goldman & Salatsch od Adolfa Loose, první moderní dům zbavený historizujících štuků a říms, tzv. „dům bez obočí", jak mu říkali Vídeňané. Pro zájemce jsem měl přichystány okopírované listy s dobovou karikaturou, kterou přikládám. Odjížděli jsme uspokojeni na těle i duchu v 17.00 a v 11.30 jsme bezpečně dorazili do Plzně.  Petr Jindra

Nahoru