Zpráva z Českého muzea hudby a „Neviditelné výstavy“

V pátek 20. 5. 2011 třídy kvinta a 1. A navštívily v Praze České muzeum hudby a Neviditelnou výstavu.

Z plzeňského vlakového nádraží (sraz byl v 7. 45) jsme odjeli vlakem směr Praha - hlavní nádraží přesně na čas, tedy v 8. 10 v počtu 30 studentů a za doprovodu mé maličkosti a Štěpánky Liškové. V Praze jsme byli v 9. 54 a okamžitě se vydali svižnou procházkou k Malé Straně. Prošli jsme Václavské i Staroměstské náměstí, Židovské město i Karlův most a konečně vstoupili do Muzea hudby.

Zde si studenti prohlédli vývoj všech možných hudebních nástrojů a měli možnost si některé z nich i poslechnout. Jediné, čeho opravdu litovali, bylo to, že si na ně nesměli sami zahrát...

Po prohlídce Muzea hudby jsme se vydali za druhou částí naší exkurze, konkrétně na Karlovo náměstí a Novoměstskou radnici, kde jsme měli objednanou 80 minutovou prohlídku „Neviditelné výstavy". Nejprve nás všechny zavedli do tzv. „viditelné části" expozice. Zde si studenti mohli vyzkoušet, jaké pomůcky a důmyslnosti se vyrábějí pro lidi, kteří jsou zrakově postižení. Seznámili se s vymoženostmi pro každodenní použití, jako jsou např. hodiny pro nevidomé či potřeby pro domácnost; mohli si poslepu vyzkoušet hry - speciální dřevěné piškvorky, karty, hlavolamy a skládačky, ale i "zvukový" míč... Testovali čtecí zařízení, které předříkává psaný text, vymýšleli si zprávu na psacím stroji braillovým písmem atd. Měli možnost promluvit si s nevidomými, kteří jim v této část byli společníky.

A poté se konečně vydali po desetičlenných skupinkách do černočerné „neviditelné" části výstavy...

Upřímně, nikdo netušil, co ho za zavřenými dveřmi a přechodovou komorou čeká... A hlavně, nikdo nečekal takovou TMU...

S nevidomým průvodcem jsme postupně, pouze pomocí hmatu, prošli byt - nejprve předsíni, pak kuchyni, obývací pokoj a koupelnu, to vše plně vybavené. „Dívali" jsme se na předměty rukama, poznávali je a orientovali se, tedy spíše se o to pokoušeli, v neviditelném prostoru. Pak jsme z bytu „vyšli" na rušnou ulici s kioskem, stánkem se zeleninou, dopravními značkami i obrubníkem, narazili na kolo i trabant; to vše doprovázely hlasité zvuky velkoměsta, které celou orientaci v prostoru ještě více znepříjemňovaly... Z rušné ulice jsme se přemístili do lesa, kde zpívali ptáci, přecházeli jsme po lávce přes zurčící potok a vyhýbali se větvím a stromům... Poté jsme se ocitli ve srubu z hrubého dřeva, s kožešinami po stěnách. K posledním prostorům patřila galerie s osmnácti sochami, které jsme opět zkoušeli poznat a vnímat jejich krásu pouze dotekem. Posledním prostorem pak byl bar, kde si studenti usazeni (po tmě, jak jinak!) na barových židličkách mohli promluvit se slepým průvodcem a na cokoliv se ho zeptat... A ptali se... reakcí našich studentů na odpovědi průvodce Ondry byl většinou obdiv vyjádřený hrobovým tichem...

Závěrem - nechápu, jak se tvůrcům výstavy podařil „takový prostor" vtěsnat do Novoměstské radnice, a hlavně - všichni jsme si opravdu citelně a na vlastní kůži uvědomili, co to znamená nevidět...

Do Plzně jsme přijeli až kolem 20.15 večer... Ale... Stálo to za „vidění"!

Petra Hynčíková

Nahoru